Cestování do Staré Bělé v 50. letech 20. století

Cestování do Staré Bělé v 50. letech 20. století
Škola v Zábřehu

Mgr. Ludmila Švidernochová

Stará Bělá, kde žila moje babička, byla k Ostravě poprvé připojena ještě za 2. světové války v roce 1941. Později bylo toto připojení zrušeno a opět nabylo platnosti až po roce 1945.

V padesátých letech jsem za babičkou jezdila velmi složitě. Bydleli jsme v Porubě, která se teprve v roce 1957 stala součástí Ostravy. Chtěla-li jsem svou milovanou babičku ve Staré Bělé navštívit, musela jsem nejdříve z Poruby zajet do středu Ostravy, zde přestoupit na starou dřevěnou tramvaj č. 1 (měla hnědou barvu). Staré dřevěné tramvaje měly v zadní části vozu otevřenou plošinu a při pomalejší jízdě se dalo na ni lehce naskočit i vyskočit.

V přední části tramvaje byl řidič, uprostřed vozu prodával „tramvaják“ – muž či žena – jízdenky. Ty stály 60 haléřů a za tuto cenu byly i „přestupné“.

V době svých středoškolských studií (1952-1956) jsem o prázdninách od 16 let jezdila jako tramvajačka – brigádnice a prodávala cestujícím jízdenky.

Cestou do Staré Bělé jsem jela nejdříve do Bělského lesa. Musela jsem ale nejprve projet tzv. Stalingradem. Dnes je to Ostrava-Jih, část Zábřehu, Dubiny. V Bělském lese u hospody nazvané Dakota jsem vystoupila, to byla konečná. V těchto místech byla i vojenská kasárna. Za hospodou bylo letiště a v okolí byly i polnosti statkářů.

Z konečné tramvajové zastávky jsem musela dojít pěšky až do Staré Bělé. Autobusy jezdily jen velmi zřídka. Cesta byla úzká, do Staré Bělé jsem rychlou chůzí šla téměř hodinu. Cesta zpět domů byla samozřejmě stejně dlouhá a obtížná, ale byla jsem mladá, tak vše bylo snesitelné.

Ach, kde ty „loňské sněhy„ jsou!

In: Almanach Paměť Ostravy, vydán Knihovnou města Ostravy, r. 2016