Vzpomínky na Josefa Filgase a slepého koníka z Dolu Ignát

Vzpomínky na Josefa Filgase a slepého koníka z Dolu Ignát
Ilustrační foto

Alena Grušková

V době před druhou světovou válkou učila v Mariánských Horách na obecné škole II. dívčí učitelka Božena Vopařilová. Byla to velice oblíbená učitelka, žáci ji milovali.

Po nějaké době se v její blízkosti velmi často objevoval mládenec, kterému jsme říkali pan učitel. Byl to velmi všímavý mladík, denně chodíval do dolní části Mariánských Hor k jámě Ignát a velice často byl viděn, jak si zapisuje nějaké poznámky.

Na začátku měsíce července vyváželi z jámy Ignát, stejně jako na ostatních šachtách v našem městě, koníčky, aby se napásli na sluníčku na čerstvé trávě poblíž dolu. Dělo se tak na svátek sv. Prokopa, patrona horníků. Všichni z okolí jámy Ignát jsme jim nosili suché pečivo a hlavně mlsky, nejvíce tedy cukr. Ten koníčkům nejvíce chutnal. „Pan učitel“ – Josef Filgas začal chodit také na louku poblíž jámy Ignát, aby viděl koníky na vlastní oči. A zažil zde také to, že havíři, kteří s koníčky jezdili denně celé směny v dole, se rádi setkávali se svými „tahači vozíků“ i na louce, kde se pásli. Každý koník měl svoje jméno, ale zároveň slyšel i na jméno svého pána.

Na jednom takovém setkání koníčků na červencovém slunci se stalo, že koníček uslyšel, jak havíři volají na svého kamaráda: „Karle!“ Koníček, kterého mnoho let v podzemí opatroval jeho vozač, uslyšel jméno Karel a hned se vydal k horníkovi, kterého očichal a začal pilně olizovat. Jeho pán, tedy horník Karel, začal koníčka hladit a dával mu také mlsky, které donesl z domova. Přitom mu radostí tekly slzy, že ho jeho miláček – koníček, poznal.

Nevěděli jsme jako děti, že koníci jsou téměř všichni slepí, když žijí řadu let v naprosté tmě v podzemí! A ani jsme nevěděli, že tento havíř z dolní kolonie z Mariánských Hor je již v penzi a několik týdnů již koníka neviděl! Všichni jsme je obklopili a radovali jsme se z toho, že koníček poznal svého „pána“. Byl mezi námi i Josef Filgas. Pohotově začal debatovat s horníky, později se s nimi několikrát sešel a začal se také zajímat, jak si koníci žijí v hluboké jámě Ignát. Prostřednictvím paní učitelky Vopařilové a našich známých se seznámil se závodním inženýrem p. Moslerem, který mu umožnil, aby se dostal do prostor jámy Ignát, kde koníci celý rok žili.

Tak začal Josef Filgas soustřeďovat vzpomínky a současné zážitky havířů, ale také občanů, kteří koně chodili sledovat již několik roků. Seznámil se se spisovatelkami Helenou Salichovou a Jarmilou Glazarovou. Po velmi krátké době sepsal krásnou knížku Koníček Ivánek. V této knížce seznámil především nás, tehdy žáky obecných škol o tom, jaké kamarády máme na ostravských šachtách.

Protože již předtím JF napsal mimo jiné knížku Mezi brášky, kterou jsme jako děti četli nejen ve školách, ale byl to častý dárek k různým svátkům, a protože jsme také koníčky znali, byla i kniha Koníček Ivánek v době války i po ní nejmilejší knížka ostravských dětí.

Na podzim r. 1938 se muselo mnoho dalších občanů, kteří pracovali na šachtách v okresech Karviná a Český Těšín, odstěhovat do Moravské Ostravy, protože tuto část naší republiky chtělo získat Polsko. My, kteří jsme tenkrát byli dětmi, jsme nechápali, co to je mobilizace a byli jsme velice překvapeni, když do Mariánských Hor, a to přímo na koleje u nádraží, byli nastěhováni horníci s rodinami, a to vždy několik rodin do 1 vagonu.
Na pomoc těmto havířům začal jednat s vedením jámy Ignát nejen kněz páter Jindřich Březina, ale i mnozí učitelé a také Josef Filgas. Chodil denně na procházky do kolonie Kažmíř, kam byly postupně stěhovány dosud bydlící rodiny z vagonů. Byl podzim, neměli možnost děti vykoupat, a proto musely vdovy, které bydlely na Kažmíři, uvolnit jednu místnost pro rodinu, která přijela „z Polska“. Aby se tyto děti měly kde připravovat do školy, Josef Filgas spolu s ředitelem školy Krečmerem a paní učitelkou Vopařilovou dokázali, že místní hostinský Novák z Vondráčkovy ulice uvolněním místnosti umožnil, že mohli dětem pomáhat v patřičných přípravách do školy.

V Mariánských Horách bývala vždy v den úmrtí vzpomínka na našeho rodáka, který byl hercem v Brně a který byl velkým vlastencem. Byl to jeden ze zakladatelů Skautu v Mariánských Horách. Vzpomínky na něj konal vždy profesor Rudolf Tlapák. Po jeho zatčení a po odeslání do koncentračního tábora Oranienburg dělal tuto vzpomínky Josef Filgas.

Po válce se Josef Filgas zapojil do akce Heleny Salichové Budujeme Slezsko na pomoc postiženému Slezsku např. tím, že v kině Slávia v Mariánských Horách (později i jinde) četl nám, dětem, ze svých knížek. Vybíralo se dobrovolné vstupné.

Několik let jsme se s panem Josefem Filgasem neviděli, až ostravská knihovna pořádala v Komenského sadu čtení a půjčování knih, hlavně dětem. Byla to vynikající akce, mnoho nás tam začalo pravidelně docházet a nejen půjčovat knížky, ale také jsme mohly my, někdejší válečné děti, vzpomínat na trpká léta války. A tak se stalo, že jsme se s panem Filgasem setkali! Vůbec se nezměnil, pomáhal nejen vzpomínkami, ale i radami, co se dá ještě při těchto návštěvách při čtení v parku zlepšit. Byly to překrásné dny!

Je mi velice líto, že Ostrava na tak dobrého rodáka zcela zapomněla. Nemohl by být v Ostravě natočen Večerníček Koníček Ivánek?

Pane Josefe Filgasi, děkuji Vám, že jste za války pomáhal nám, kteří jsme byli tenkrát žáky obecních škol. Díky.

In: Almanach Paměť Ostravy, vydán Knihovnou města Ostravy, r. 2016