Vzpomínky na válečné dětství – jak šel život v jedné ulici

Vzpomínky na válečné dětství – jak šel život v jedné ulici
Ilustrační foto

Mgr. Dagmar Jelenová

Bylo už napsáno hodně publikací a článků o staré Ostravě. Pojednávají o nálezu prvního uhlí, po skvostnou architekturu secese, nebo i o mamutích průmyslových kolosech. Chci se zaměřit na přehled života lidí ve čtvrtích Ostravy.

Narodila jsem se ve Vítkovicích – mecce hutního průmyslu a vyrůstala jsem ve vilové čtvrti v Kunčičkách se šachtou Alexanderka a hornickou kolonií. Sousední Kunčice se proslavily výstavbou nového hutního kolosu NHKG. Skončily procházky po hrázi rybníka se sběrem kaštanů, ze kterých jsme ve škole vyráběli zvířátka a postavičky. Ale chci se vrátit do doby před II. světovou válkou za tzv. I. republiky. Život jedné ulice na křižovatce silnice na Vítkovice přes most na řece Ostravici, tehdy ještě bujné řeky a silnice na Frýdek-Místek.

Vilky se zahrádkami po jedné i druhé straně, a v každé životy několika rodin. Žili tu lidé různých profesí, vyznání i národností. Žili družně vedle sebe, běžně komunikovali a v případě potřeby si i pomáhali. Byli tu Češi, Židé, Němci. Protože technika nebyla tak vyspělá, ve volných chvílích se zábava stávala věcí celé ulice. Stačil jeden organizátor a sousedi si nejen popovídali, ale i zazpívali, zahráli na slepou bábu a jiné kratochvíle. Přežívaly se chvíle veselí ale i těžkých období krize. Stále byla ochota komunikovat a pomáhat si. Pak v r. 1939 ráno od Vítkovic se šířila německá armáda. To už za sebou měly Kunčičky povolávací rozkazy a zpětné návraty mužů.

Lidé z ulice nesoucí jméno Květná se zlobou v očích sledovali řízení dopravy na křižovatce německým oficírem. V paměti zůstala poznámka souseda na tohoto vojáka: aby ti ty tvé nové holínky brzy nebyly moc malé“.

Proroctví se naplnilo, ale uběhlo šest nešťastných let, kdy poklidné životy ulice vzaly za své. U sousedů vpravo si Němci udělali místní velitelství. Přesto však čeští sousedé chtěli pomoci židovským sousedům. Ti museli prchnout nebo končili v koncentrácích. Pomáhala se zachraňovat alespoň část majetku těchto rodin a skutečně po válce, ti co se sešli, dostali své cennosti zpět, však po některých se pátralo bez výsledků. Rodiny vyhynuly buď na frontě, nebo v koncentrácích.

Válka končila, svoboda se blížila, Rudá armáda čistila pozice německých okupantů. Sousedé vyvěšovali naše vlajky a spolu s nimi i ty rudé, odpárali hakenkreuze. Lidé se objímali a Rusové si ve stejné vile jako Němci udělali své velitelství, které se pak přestěhovalo do místní školy, protože spojenecká vojska bombardovala Vítkovice a jedna zbloudilá puma dopadla na zahradu právě této velitelské vilky. Podařilo se ji však zneškodnit po evakuaci obyvatelů ulice. Střelba, kryty, nejistota skončila. Sousedé se objímali, počítali ztráty a chtěli žít v míru zase se společnou zábavou.

V jedné vilce však žila rodina, která byla německá, babička, manželé a malý kluk ­– dítě. Nikdy nikomu neublížili, zapadali do skupiny obyvatel ulice, ale teď měli podle kolektivní viny zaplatit. Přišla komise odněkud z Čech, lidé, kteří ty naše neznali, a nikdo z našich neznal je, a zatkli je a místní Češi se jich zbytečně zastávali. Matka s dítětem a babičkou byla nejprve jako služka a milostnice na ruském velitelství a otec rodiny pod samopalem pracoval manuálně ve Vítkovicích, kde byl kdysi technickým úředníkem. Trpěli bídou a hlady. Majetek byl zkonfiskován – vilka, osobní věci a cennosti rozkradeny. Tato rodina byla v odsunu hnána do Německa, cestou zemřela bavička a byla ponechána v příkopu cesty. Po dlouhém období byl tento odsun na základě Čechů sousedů prošetřen a manželé se s hochem už puberťákem mohli vrátit do své ulice a opět navázat na sousedské vztahy. Život šel dál, svoboda těžce vydobyta, ale nějak pokulhávala. Obchody, krejčovství i švec byli znárodněni, kovozemědělci museli ze svých políček odvádět kontingent v podobě zrní, vajíček apod. V sousedství se začal budovat metalurgický gigant, rozšiřovala se výroba i ve Vítkovicích.
Přišla éra rekordů. Zpočátku to lidé brali s nadšením – republika se musí obnovit, je třeba se zapojit. S rozvojem průmyslových kolosů přišli pracovníci z celé republiky, ať už dobrovolně nebo nuceně. Rudé hvězdy ozářily okolí. Pak s těmi novými přišly i prověrky, kdo je loajálnější k vedoucí úloze politické strany stran. Život už nebyl, jak býval, ozýval se strach, ulice stárla, změnila název na Listopadová.

Nová generace odcházela, jiní přicházeli a ta veselá soudržná ulice zůstala jen ve vzpomínkách.

In: Almanach Paměť Ostravy, vydán Knihovnou města Ostravy, r. 2016